Pomezní oblast mezi Čechami a Rakouskem zůstávala dlouho neosídlená díky nevhodným přírodním podmínkám. Husté pohraniční hvozdy a zvýšený terén tvořily přirozenou hranici mezi oběma zeměmi. V souvislosti s tzv. první kolonizací přicházejí do stále jižnější oblasti Silva nortica obyvatelé z českého vnitrozemí až ve druhé polovině 12. století. Brzy se tu střetávají s druhou kolonizační vlnou z jihu, z německého prostředí z Podunají. Česko německé stýkání a potýkání protkává historii této oblasti po celých dalších osm století. Český a německý jazyk a kultura obou národů se tu vzájemně ovlivňovaly a zanechaly stopy zejména v místních názvech. Němečtí kolonisté přejímali zkomolené české názvy, např. Světlá – Zwettl, Kamýk – Heidenreichstein, Weitra – Vitoraz, Witschkoberg – Vlčkův kopec apod.

Specifickou oblastí je tzv. Vitorazsko na horním toku řeky Lužnice. Ve 12. a 13. století oblast Vitorazska patřila střídavě k českému území Přemyslovců a rakouských knížat, nejčastěji z rodu Kuenringů. Oba rody byly dokonce spojeny příbuzenským svazkem. Alžběta, dcera českého krále Přemysla Otakara II., se roku 1275 provdala za rakouského zemského maršálka Jindřicha V. z Kuenringu. Král Václav II. oblast Vitorazska trvale ztratil v roce 1296. Od té doby až do roku 1919 bylo Vitorazsko součástí Dolního Rakouska. Po skončení první světové války nový Československý stát začal uplatňovat nárok na území mimo historické hranice tam, kde se udržoval český živel. Šlo mimojiné také o Vitorazsko. Po sepsání Saint-Germainské smlouvy mezi státy Dohody a Rakouskem byla však jen část Vitorazska přičleněna k Československu, konkrétně do politického okresu Třeboň. Do oblasti patřily obce Halámky, Krabonoš, Kunšach, Německé, Rapšach, Tušť, Dolní Velenice, Nová Ves nad Lužnicí (Erdweis), Česká Cejle a Josefov. Dvě poslední obce byly spojeny v město České Velenice. Dnes pro tuto oblast o rozloze 113 čtverečních kilometrů, která po připojení k ČSR 31. července 1920 měla asi deset tisíc obyvatel, používáme název České Vitorazsko. Rakušané pojmenování Vitorazsko neznají, oblast nazývají Waldviertl.

Po Mnichovu byly obce Vitorazska opět přičleněny k Říši německé. Když 16. března 1939 vydal Hitler výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, stalo se Vitorazsko součástí sudetoněmeckého území a bylo začleněno do Dolnodunajské župy. České obyvatelstvo bylo násilně vysídleno. Po skončení druhé světové války bylo zase vysídleno německé obyvatelstvo a oblast dosídlena obyvatelstvem českým.

Obec Halámky sdílela tyto osudy oblasti Vitorazska stejně jako ostatní vesnice. Její historie nesahá však tak hluboko do minulosti jako většiny obcí, které jsou písemně doloženy již ve 14. století. Obec Halámky není zakreslena dokonce ani na staré mapě Dolních Rakous od kněze a kartografa G. M. Vischera z konce 17. století.

I když nejstarší písemná zmínka je patrně až z roku 1783, vesnice existovala již o něco dříve. Zápisy v římskokatolických matrikách narozených, oddaných a zemřelých fary ve Dvorech nad Lužnicí, kam Halámky spadaly farností, začínají rokem 1788. Před tím docházeli halámečtí do kostela v Gmündu. První duchovní správce nově zřízené farnosti měl ryze české příjmení – Pivoňka. Koncem 18. století bylo podle matričních záznamů v Halámkách, tehdy s německým pojmenováním Witschkoberg, asi 25 popisných čísel. V roce 1937 byla tato farnost převedena z diecéze svatohippolytské (Sankt Pölten) do českobudějovické. Matriky z let 1788 až 1928 jsou uloženy ve Státním oblastním archivu v Třeboni.

Vitorazské obce na pravém břehu řeky Lužnice, tedy i Halámky, patřily do panství Heidenreichstein, které od roku 1714 patřilo uherské šlechtě, rodu Palffy.

Osudy obyvatel Halámek, stejně jako celého Českého Vitorazska jsou protkány národnostní otázkou. Přestože území po dlouhá staletí náleželo k Rakousku, zachovali si zdejší lidé v některých obcích češtinu, jako mateřskou řeč celé období. Halámky patřily právě mezi české vesnice. Byla to zásluha nevěst, hospodyň a matek, které sem přicházely z českého vnitrozemí, zejména ze Suchdola, Cepu a Hrdlořez. Vychovávaly děti v českém jazyce a učitelé měli pak velké starosti naučit děti obstojně němčině. Povinná němčina byla ve zdejších školách zavedena josefinskými reformami v roce 1783. Dochované školní katalogy od roku 1868 jsou toho dokladem. Do halámecké dvoutřídní školy na přelomu 19. a 20. století docházelo mezi 50 až 60 žáky. Rozhodující bylo roční období. Nejvíce dětí chodilo v listopadu, při sezónních pracích na poli dětí ubývalo. Pro ně byla v letech 1901-1902 vystavěna nová školní budova. Vyučovalo se německy, čeština mezi předměty nebyla. Teprve od roku 1920, od připojení Vitorazska k ČSR byla německá škola zrušena a zavedena trojtřídní česká národní škola. V meziválečném období byla v Halámkách i mateřská škola, která měla své pokračování i v letech 1945 až 1969.

Nedostatek písemných pramenů neumožňuje nahlédnout podrobněji do minulosti Halámek. Více přinese až studium v rakouských archivech. Velikost obce můžeme zjistit až v roce 1880. Tehdy bylo v Halámkách 417 obyvatel a 49 domů. Do roku 1910 se počet obyvatel rozrostl na 505 a počet domů se zvětšil na 59. Ve sčítání obyvatel z roku 1921 se počet obyvatel snížil na 469, počet domů zůstal. Číslo popisné 55 patřící panu Porodovi v tomto roce nebylo obydleno. Na snížení počtu obyvatel se jistě podepsala válka a patrně menší odliv lidí německé národnosti. V roce 1921 se ze 469 obyvatel hlásilo k německé národnosti s mateřským německým jazykem jen 16 osob. Všichni byli narozeni v Halámkách v létech 1853 – 1903. Patřili tedy k původnímu obyvatelstvu. Obě národnosti žily v Halámkách ve shodě, protože ze sčítacích operátů vyplývá, že v jednom domě bydleli Češi i Němci pohromadě. V obci byla zastoupena různá povolání. Ženy byly většinou v domácnosti, zaměstnání přiznávají jen specializované obory jako například dámská krejčová. Muži pracovali doma v zemědělství, případně jako lesní dělníci, železniční dělníci, slévači železa, pilníkáři, hrnčíři a ostatní řemeslníci.

Od roku 1921 počet obyvatel v Halámkách trvale klesal, i když počet domů se do roku 1970 zvětšil na 69. V roce 1930 bylo v Halámkách 386 obyvatel, v roce 1950 to bylo 286 a v roce 1970 již jen 271, v roce 1980 pouze 252. V roce 1991 klesl počet obyvatel na 202. Statistická ročenka uvádí, že v roce 1991 bylo v Halámkách 65 trvale obydlených domů a 14 neobydlených. Ze 202 obyvatel byla polovina ekonomicky aktivních a z těchto 101 lidí 84 dojíždělo za zaměstnáním mimo obec. Z nich pracovalo v průmyslu 48, v zemědělství a lesnictví 29 a zbývající v různých jiných oborech. Práci hledali ponejvíce ve velenických dílnách a na přilehlých pískovnách.

Pracovní příležitost byla v Halámkách vždy malá. Proto oživení přinesla výstavba železnice z Velenic do Českých Budějovic dokončená v roce 1869 a provoz na trase Praha – Vídeň zahájený v roce 1871. V následujícím roce byly dokončeny poblíž nádraží opravny kolejových vozidel. Tak vznikla další pracovní místa.

Obec žila poměrně poklidným venkovským životem. Z úředních dokumentů obce vyplývá, že do roku 1920 se úřadovalo německy, pak česky. Při prvních volbách pod českou vlajkou v roce 1923 bylo zvoleno zastupitelstvo, které v Halámkách mělo 11 členů. Zastoupeny byly tři politické strany – jihočeská republikánská, sociálně demokratická a malozemědělská a domkářská strana. Prvním starostou byl všemi hlasy zvolen František Taschner. Po dvou letech byl však vyměněn. Od roku 1926 byl dlouholetým starostou Leopold Arenberger. Obec se starala především o údržbu cest a mostku. Významnější akcí byla stavba hasičské zbrojnice. V obci byl vlastní hasičský sbor. Tradici si až dodnes udržela Obec baráčnická Vitoraz. Poklidný život narušilo opětné odtržení oblasti v roce 1939 od ČSR ke Třetí říši.

Po roce 1945 se život v obci Halámky výrazně změnil. Obec ležela v ochranném pohraničním pásmu s celnicí a hraničním přechodem. Novou pracovní příležitostí bylo zahájení provozu v nedalekých pískovnách. V roce 1967 se začalo s výběrem staveniště pro nový závod na těžbu písku a výrobu mletých živců. S vlastní těžbou se začalo až počátkem 70. let.

Obec získávala dotace z fondu pro pomoc méně rozvinutým oblastem, které se v 60. až 80. létech poskytovaly pohraničí. Teprve po roce 1945 byla obec Halámky elektrifikována. V roce 1967 tu bylo zřízeno veřejné osvětlení. Veřejná telefonní stanice již v roce 1945. Po válce pokračovala i trojtřídní škola, v 60. letech rozšířená dokonce na devítiletou základní školu. V 60. letech tu vzniklo nové koupaliště.

Ani dotace státu do této oblasti však nedokázaly udržet zde osídlení. Počet obyvatel stále klesal. Určité oživení nastalo až po roce 1990, kdy se otevřely hranice a Halámky se staly důležitým hraničním přechodem do Rakouska.

Text pro www.halamky.cz zpracovala paní PhDr. Jiřina Psíková

Státní územní příslušnost obce

Počet domů a obyvatel

Historie ve fotografii (15 snímků)

Kliknutím na náhled se obrázek zvětší.